Rozhovor s Pavlem Posádem k 15. výročí biskupského svěcení

V únoru 2019 poskytl Mons. Pavel Biskup u příležitosti 15. výročí biskupského svěcení následující rozhovor:

Pavel Posád: Stále se učím být biskupem

22.02.2019 Miroslav Bína

Mons. Pavel Posád si v těchto dnech připomíná 15. výročí biskupského svěcení. Přijal jej v litoměřické katedrále sv. Štěpána 28. února 2004. Od roku 2008 působí jako světící biskup českobudějovický. Při této příležitosti poskytl rozhovor rekapitulující nejen uplynulé roky služby.

Otče biskupe, jak hodnotíte uplynulé roky?

Rád se podělím o zkušenost tohoto období. Velmi živě si vzpomínám, když jsem byl, s velikým překvapením, povolán k setkání s tehdejším nunciem a dověděl se, že se mám rozhodnout, zda přijmout službu litoměřického biskupa. Také v těchto dnech, před 28. únorem, si vybavuji intenzivní okamžiky před svěcením. Člověk se stává biskupem jmenováním od papeže a dalším krokem je právě biskupské svěcení. Tehdy mně bylo 50 a můj předchůdce v Litoměřicích vtipkoval, že to mám na 25 let, že je to jako doživotí. Z tohoto období velmi rychle uteklo 15 let a vzpomínám si na každou chvíli, každý rok i událost. Je to pro mne veliký dar, který den za dnem, znovu a znovu přijímám. I po těch letech se znovu učím být biskupem.

Co jste se tedy naučil? Jaký by měl být biskup?

Docela dobře to víme teoreticky. Papež František o tom velmi často k biskupům hovoří. Především by to měl být pastýř Božího lidu. František říká, že biskup má být cítit ovcemi, tzn., nemá žít odděleně, nýbrž má být stále uprostřed jemu svěřeného lidu.

Jak to osobně cítíte?

Můj kněžský život se dělí na tři etapy: po kněžském svěcení jsem 16 let působil na sedmi místech v Brněnské diecézi. Druhou etapu znamenala od roku 1993 práce spirituála v kněžském semináři v Olomouci. Bylo to 11 let formace bohoslovců a náročné, ale krásné práce. Třetí etapa mé kněžské služby je právě role biskupa – nejprve pět let jako diecézního biskupa litoměřického a následné působení v Diecézi českobudějovické. Mohl jsem tak zakusit, jaké to je být sídelním biskupem, být ordinářem diecéze. To je role silnější pomocného biskupa.

Bohatství českobudějovické diecéze je v lidech

Jaká je služba ve Vašem aktuálním působišti?

Co mi opravdu dělá radost, a stále se to učím, je být uprostřed svěřeného lidu nejen z dálky. Při výjezdech po diecézi mně těší znovu poznávat jednotlivé farnosti a konkrétní lidi, které se snažím vtisknout do paměti, do srdce, i myslet na ně. Českobudějovická diecéze je na počet věřících relativně chudá, o to snáze se můžeme navzájem znát.

To se týká i Diecéze litoměřické. Jaké další podobnosti či rozdíly vidíte?

Aktuálně působím již ve čtvrté diecézi a mohu tak srovnávat. Diecéze litoměřická, českobudějovická a plzeňská jsou si zdánlivě velmi podobné. Přesto jsou velmi rozdílné. Moje první zkušenost v aktuálním působišti je „liduprázdnost“. Přestože jde o největší diecézi v rámci ČR, co do rozlohy, litoměřická diecéze má dvojnásobný počet obyvatel. Další hmatatelný rozdíl spočívá v tom, že v Litoměřicích mluvíme o nedotčenosti náboženstvím s tím, že také lidé zde nemají vůči církvi předsudky. Například za dobu mého působení zde byl kněz děkanem pedagogické fakulty. Jsem přesvědčen, že na Moravě by to mentalita věřících neumožnila. V litoměřické diecézi také cca po dobu 40 let neklesá počet věřících, protože klesl na historické minimum a už se může pouze zvyšovat. Zatímco v českobudějovické a dalších diecézích se počet věřících neustále snižuje.

Co zde můžete vyzdvihnout?

Diecéze českobudějovická má pověst zbožnosti a záleží na našem vnímání. Já denně v každé farnosti potkávám lidi, kteří jsou plni Boha. Mám z toho radost a současně mne to překvapuje. Nejsou zde kvůli nám, ale proto, že poznali Boha a mají ho v kořenech. Přes všechnu zdánlivě neutěšenou situaci má toto území v lidech bohatství a potenciál a já se s ním setkávám.

Mládí není čekárna

Hovořil jste o malém počtu věřících a jejich minimálním nárůstu. Vidíte naději v práci s mladými, které se věnujete?

Nedávno jsem byl na světovém setkání mládeže, kde se všichni sešli, aby vytvořili živou církev, a to přesahuje naše chápání. Toto setkání bylo ryze mariánské. Byl tam také papež František –

Petr dnešních dnů a viditelně bylo toto shromáždění tvořeno také Duchem svatým. Setkání v Panamě připomínám proto, že sám papež zde mluvil o mládeži jako o přítomnosti církve. Nehovořme pouze o budoucnosti, jste tady teď a jste Boží lid – nyní.

Nebylo by v pořádku starat se ve farnostech jen o mladé, ti ale představují kamínek v mozaice církve, v Božím lidu, který všichni tvoříme. Bylo by to veliké mínus, kdybychom mladé lidi opomenuli. Jde o to v každé etapě života žít jako člověk zakořeněný v Kristu a žít plným životem. Kdybychom u mladých čekali na pozdní věk, tak víme, že ten ani nemusí přijít… Život má hodnotu v každé jeho etapě.

Jaké výzvy stojí v práci s mládeží a současně ve vašem působení v charitě?

Nechci nechat ve stínu ještě třetí oblast, které se kromě práce s mládeží a charity věnuji, komise pro kněžstvo. Také z důvodů předchozího působení v roli spirituála. Věnujeme se zde životu, formaci a službě jáhnů a kněží, která je dnes velmi složitá a náročná. Toto sledujeme a snažíme se pomáhat.

Co se týká mládeže, rád bych upozornil na celostátní srpnové setkání animátorů v Chotěboři a začali jsme také přípravy na následující světové setkání mládeže v Portugalsku v roce 2022. Předcházet mu bude v roce 2021 mládežnické setkání na národní úrovni.

Charitě bych rád poděkoval za mimořádnou Tříkrálovou sbírku, která je důkazem a svědectvím štědrosti. Ještě máme určité rezervy v tom, koho koledníci navštíví. V rámci našeho území nepokryjeme ve velkých městech více než deset procent domácností. Mezi dlouhodobé úkoly Charity ČR patří kvalitní zastřešení charit v jednotlivých diecézích. Charita je dílo lásky a odrazovým můstkem pro její další práci bude letošní mezinárodní květnové setkání Caritas Internationalis – konference katolických humanitárních organizací.

To jsou výhledy. Aktuálně odlétáte s poutníky do Svaté země. S jakými úmysly a cíli?

Veškeré naše konání má mít nějakou myšlenku. V tomto případě doprovázím poutníky z různých diecézí s myšlenkou otevřenosti očí, uší i srdce pro toto místo, po kterém chodil Pán Ježíš. Na rozdíl od dalších zájezdů a poutí jde v tomto případě o pouť s velkým „P“.

Dotknout se hlubiny

Zmínil jste motto našeho konání. To Vaše biskupské je „Zajeď na hlubinu“. Dotýkáte se jí?

Celý život se mne velmi dotýká slovo z Písma „Hospodine, tvář tvou hledám“ (Ž 27,8), to mne velice zajímá. Je to však pro mne velmi osobní. Výzva „Zajeď na hlubinu“ (lat. Duc in altum – LK 5,4) mne inspirovala v listu Jana Pavla II. Novo millenio ineunte, který jsem studoval s bohoslovci a kterým papež otevírá třetí tisíciletí. V prvním odstavci uvádí, že pro církev třetího tisíciletí je nutné právě zajet na hlubinu. Velmi mne to oslovilo a řekl jsem si, že to bude dobré nejen pro církev, ale také pro moji litoměřickou diecézi. Tento úryvek z evangelia jsme četli nedávno a znovu mne překvapuje Ježíšova řeč k Petrovi a jeho reakce… Vycházím tedy z tohoto úryvku a hesla papeže, sv. Jana Pavla II. S přibývajícím věkem vidím, jak se mi krok za krokem daří soustředit se na tuto Boží hlubinu, i když to posoudí Bůh. Toho heslo je však pro mne stále velmi inspirující, jsem za něj vděčný a je pro mne trvalou výzvou.

V čem je ta hlubina?

Je ve vší službě. Matka Tereza říká, že vidíme Krista v umírajících. Kristus je však i jinde, proto se věnujeme i jiným věcem. Duchovní život by měl být vyvážený, včetně akce i kontemplace. Nejkrásnějším okamžikem je pro mne každodenní mše svatá, tajemství, bez kterého si život nedovedu představit. Většinou ji neslavím sám a je tedy současně také pastorací. Není správné je od sebe oddělovat. Slavení eucharistie je středem, ze kterého vycházejí vlny a zabírají celý náš životní prostor.

Otče biskupe, děkuji za rozhovor.

(Otázky kladla Jitka Skřičková, upravil a doplnil Miroslav Bína)

Zdroj: https://www.bcb.cz/pavel-posad-stale-se-ucim-byt-biskupem/

Formační setkání kněží 5.3.2019

Slovo pro KaTyd o formačním setkání kněží – K10 – 5. 3. 2019

V úterý 5. března 2019 se uskuteční pravidelné formační setkání kněží, vysvěcených od roku 2009. Toto setkání je pro kněze závazné, účastní se ho také mnozí trvalí jáhnové a kandidáti trvalého jáhenství.

Toto setkání má vždy dvě části: začínáme na TFJU, v 9.30 duchovním slovem, které pronáší světící biskup Mons. Pavel Posád. Pak pokračuje přednáška někoho s teologické fakulty. Letos probíráme po jednotlivých kapitolách poslední exhortaci papeže Františka „O povolání ke svatosti.“ Třetí kapitolu přiblíží posluchačům docent Jindřich Šrajer. Téma: Znamení svatosti v dnešním světě.

Po oběde pak následuje druhá část, připravovaná biskupstvím. Pro letošní rok jsme se rozhodli představit účastníkům formace vždy jednu současnou spiritualitu, nebo hnutí. Minule se nádherným způsobem prezentovala Charismatická obnova. Tentokrát by se nám mělo představit Dílo Mariino.

Důležitým prvkem je vzájemné setkání účastníku a výměna zkušeností v každodenní pastoraci. Takto posílení a povzbuzení se vracíme do svých farností.

Mons. Pavel Posád, světící biskup českobudějovický

15. výročí biskupského svěcení Mons. Pavla Posáda

Začátkem roku 2019 slaví Mons. Pavel Posád velké výročí. Před 15ti lety byl o vánocích jmenován papežem Janem Pavlem II. 19. litoměřickým biskupem, a poté – 28. února 2004 – proběhlo v Litoměřicích biskupské svěcení.

U příležitosti této velké litoměřické slavnosti byl měsíčník diecéze ZDISLAVA  v březnu 2004 cele věnován této významné události, a samozřejmě také osobě nového litoměřického biskupa. V časopise je i řada fotografií a cenných dokumentů.

Ke stažení (v.pdf): zdislava-04-02

Setkání 12/2018: Úvodní slovo

Každý měsíc celého roku má svůj specifický obsah, krásu a pestrost. Měsíc, do kterého právě vstupujeme, korunuje uplynulý rok a zároveň jím začíná ten nový církevní a liturgický.

„Advent v sobě nese nádherné poselství. Je to vzrušující čekání a příchod Spasitele. „Celé věky čekaly, kdy přijde Pán…“ Vžíváme se do těch mnoha staletí, která byla časem naděje v novou skutečnost, která slibovala pro člověka záchranu od tak závažných realit jako je hřích a z něho pramenící smrt. Kristus přišel a přinesl spásu – což znamená záchranu. To slavíme a radujeme se z toho o Vánocích. Dnes má advent ještě další rozměry. Čekání na druhý Kristův příchod na konci věku, kdy dojde k završení celého stvoření a uskuteční se definitivní podoba Božího království.

Svět kolem nás neumí prožívat advent. V půli října začíná s vánoční reklamou na zboží a ze všech stran k nám doléhá zpěv koled. Když pak přijdou skutečné Vánoce, všechno utichne a lidé unaveni raději jedou na hory nebo někam do teplých krajin. Protože nám uschly kořeny Vánoc – to je advent – neumíme pak prožít ani Vánoce.

Papež Benedikt XVI. kdysi popsal velmi pozoruhodně tento jev. Vysvětluje, proč Evropa neumí slavit křesťanské Vánoce. Říká, že nad Evropou visí temný mrak. Mrak strachu z dítěte! O této skutečnosti nás velice snadno přesvědčí nízká čísla porodního indexu evropských zemí. V naší vlasti připadá na jeden pár průměrně 1,2 dítěte. Já říkávám: „Jedno dítě je málo, ale dvě to už je moc.“ A protože Vánoce jsou oslavou „narození Dítěte“, my se ani nemůžeme radovat a tuto událost slavit.

Stále však věřím, že je zde nová naděje! Že stačí, abychom se vrátili ke kořenům Evropské kultury, a že přijde nové duchovní jaro, jako vždy po zimě přichází. Všem Vám přeji požehnaný advent a radostný zpěv o Vánocích: „Nám, nám narodil se…!“

Mons. Pavel Posád
(Editorial měsíčníku Setkání, Biskupství českobudějovické, prosinec 2018)

ÚVOD

Vítáme vás na webových stránkách Mons. Pavla Posáda, pomocného biskupa českobudějovického.

Tyto stránky jsou v současné době ve výstavbě, proto jsou některé uvedené texty či funkce pouze zkušební, tzn. s nedostatky. Děkujeme za pochopení.